Úvodem
Když jsme se přestěhovali na vysněný venkov, začala jsem přemýšlet, jaká domácí zvířata bychom si mohli dovolit chovat. Dům byl totiž již celkem napěchovaný terárii, kdežto na zahrádce a dvorku ani živáčka. Mým snem bylo vždycky chovat neobvyklá plemena zvířat, ze kterých je zároveň i nějaký užitek. Naše kroky párkrát zamířily do sálů výstaviště v Lysé nad Labem.
Psal se rok 2013 a my zabrousili na výstavu Chovatel, kde jsme strávili neobvykle dlouhou dobu pozorováním výstavy holubů. Byla jsem v jiném stavu, tudíž králičí výstava byla pro mne nesnesitelně aromatická (není to mýtus, že těhotné mají velice citlivý čich) až se mi dělalo zle. A ti holubi působili tak exoticky a neobvykle. Některá plemena mi připomínala pestré exotické ptáky, jiná zase budila dojmem, že utekla nadívaná z pekáče, další zase vypadala jako cokoliv jiného než holub. Něco málo jsem o holubářství měla tou dobou přečteno a vlastně o holubníku uvažovala. Stále jsme však nebyli přesvědčení o tom, jak a kdy začít. A tu jsme potkali pana Emanuela Pangráce s jeho úžasnou chotí. Seděli uprostřed sálu u stolečku, který byl pokrytý mnoha výtisky tří dílů jejich knih o holubích plemenech a druzích. Měla jsem v kapse poslední dvě stovky a rozhodla jsem se, že je utratím právě za jeden díl ze série. Chtěla jsem se připovzdělat. Ale jsme hovorný manželský pár a Pangrácovi též. Po chvíli veselého povídání paní Pangrácová mrkla na muže a se slovy "Taky tě napadá to, co mne? Mladých holubářů je málo a musí se podporovat" nám podala zbylé díly knížek. Bylo mi to tehdy trochu hloupé, ale na druhou stranu mne jejich zápal pro tenhle dneska vymírající chovatelský směr a zcela bezelstné nadšení ze zájmu jiných tak mile překvapil a potěšil, že jsem si knihy ještě nechala podepsat a výstavu jsme si doprohlédli už definitivně přesvědčení o tom, že ihned začneme řešit holubník a vybírat plemeno, kterým začneme.
Netrvalo dlouho a začala jsem odebírat časopis Svět holubů, který shodou okolností v následujícím roce 2014 začal vycházet. Pečlivě jsem pročítala všechny články a hledala inspiraci. V jednom z čísel mne zaujala zmínka o stále méně chovaném rejdiči pocházícím z Prahy, pražském středozobém rejdiči, a konkrétně ve zbarvení černý běloprsý. Miluji kontrastní kresby u zvířat. A nebojím se chovatelských "oříšků". A když se najednou objevil na ifauna.cz inzerát nabízející tři páry střeďáčků za odvoz, bylo "vymalováno".
Dnes z těch tří párů doma máme jen tři holuby, během té první sezóny jsem se stihla mnohému naučit a snažím se mít v našem malém hejnu především ptáky s nějakým chovatelským potenciálem.
Abych úvodní příspěvek nějak pěkně zakončila, přikládám ilustrační fotografie pořízené během letošní zimy. Myslím, že je moc dobře, že se středozobý pražáček pohybuje v bezprostředním sousedství se svým rodným městem, odkud byl nekompromisně vyhnán. Z výšky, jakou tito rejdiči mnohdy nad naší vesnicí naberou, Prahu jistojistě dobře vidí.
